I to se stává-Naše dvojčata

Schválnosti a Zlozvyky?!?

Plive jídlo na zem,

marmeládu natře na zeď,

klíče od auta vyhodí do odpadků,

kreslí si po zdi a nábytku,

čůrá vám,kde se mu zachce.............................

Zachovejte klid. Nedělají to naschvál.

Proč to ty děti dělají?

Protože mohou. Jsou ve věku, kdy zkoumají všechno možné i nemožné jako badatelé.

Jejich touha po vědění je nezměrná.

Podobné ‚skotačení‘ vašeho batolete vás asi někdy rozčílí, ale v podstatě byste měli být pyšní. Znamená to, že má bystrou a zvědavou mysl, že rozvoj jeho mozkové činnosti úspěšně pokračuje, že jeho pohybová koordinace se zlepšuje každým dnem.

Vaše 22měsíční dcera má hlad. Ale když před ni položíte talíř zeleninové polévky, mrští s ním na zem a prohlásí: NE!

Vypadá to jako nechuť k jídlu, ale ve skutečnosti je tohle chování výrazem osobnosti vašeho dítěte. Říká ne a vyjadřuje tím, co má rádo a co odmítá. Jídlo je jedna z prvních věcí, nad kterými má kontrolu. Když nechce jíst, nedonutíte ho k tomu. Proto může být právě jídlo zdrojem konfliktů. Pokud je chcete minimalizovat, umožněte svému potomkovi vybrat si třeba ze dvou nabídek. Odmítne je? Neukazujte svoji nespokojenost, odveďte ho však od stolu. Dnes možná nemá chuť na polévku, ale to neznamená, že ji příště s chutí neslupne.

Už třikrát jste mu četla stejnou pohádku na dobrou noc, ale váš 18měsíční syn ji chce slyšet znova.

Batolata milují opakované činnosti. Děj pohádky už znají a vědí, jak bude pokračovat dál - to všechno v nich vzbuzuje pocity bezpečí a jistoty. Poslouchání stejného příběhu znova a znova posiluje paměť dítěte a pomáhá mu při učení nových slov.

Najednou a zčistajasna vás 16měsíční holčička praští hračkou do hlavy.

Batolata uhodí rodiče ze zcela jiných příčin, než je nepřátelství. Možná zkouší přitáhnout na sebe pozornost nebo něco chtějí  Když někoho plácnou, je to pro ně opět zkušenost, která je poučí. Vaše dítě možná testuje svoji sílu, zkoumá, co všechno může dělat se svojí hračkou, nebo snad doufá, že se zatváříte tak legračně jako minule, když jste si hráli. Ať už je příčina jakákoli, neignorujte takové chování. Místo toho jemně, ale pevně řekněte: „Když mě uhodíš, tak to bolí. To se nedělá!“

15měsíční batole se chce nosit, ale hned jak ho zvednete, začne se kroutit a musíte ho opět položit na zem.

Batole si užívá svoji právě objevenou pohyblivost. Jenže schopnost samostatného a nezávislého pohybu občas znamená, že se octne dál od mámy. Na to není zvyklé a najednou se vyděsí. Proto se děti v tomto věku občas vrací do máminy náruče pro útěchu. Jenže když už jsou u vás, zahlédnou kolem sebe nějakou lákavou věc, která je zaujme, a už chtějí být u ní. Takže musí zpět na zem a zkoumání světa může opět pokračovat.

Vaše 14měsíční dítě zaujme kus rampouchu nebo zvláštně zkroucená větev. Chce se na ty zajímavé věci ještě dívat, jenže vy spěcháte a na jeho ‚studium‘ teď nemáte čas.

Roční miminko zaostřuje svoji pozornost a používá přitom všechny smysly. Mezitím co studuje kus ledu, zapisuje si do paměti jeho tvar, barvu a pocit, který z něj má. Podpořte jeho zvědavost, dejte mu dost času na ‚studium‘ a mezi jednotlivými úkoly udělejte přestávku, aby dítě nebylo zahlcené podněty.



Batolata se často chovají nevhodně zrovna tehdy, když jsou na ně upřené zraky cizích lidí. Vůči nepříhodným nebo trapným momentům na veřejnosti se však musíte obrnit. Proč?

Děti v tomto věku totiž začínají vyjadřovat svoje myšlenky a vychutnávají si vlastní fyzické schopnosti. Ještě stále si ale neuvědomují, že říkat určité věci na veřejnosti je nevhodné. V té chvíli musí máma nebo táta zakročit. Hlavně když se jednání dítěte může někoho dotknout, je potřeba nekompromisně, ale s láskou vymezit hranice chování vašeho potomka.

Jak zůstat v klidu

Při trapasech, které dítě na veřejnosti způsobí, nechce nikomu ublížit. Batole ještě neumí odhadnout odezvu na svoje jednání. Neví, že šťourat se v nose na narozeninovém obědě u babičky je nevhodné.

Podobné způsoby nemůžete vnímat jako důsledek vaší rodičovské neschopnosti. Pokuste se ignorovat vyčítavé pohledy ostatních dospělých, i když vaše dvouleté dítě třeba ‚odebírá vzorky hroznů‘ v prodejně zeleniny a ovoce. Vy máte přece odpovědnost vůči dítěti, ne vůči okolostojícím.
Soustřeďte se na postup, jak napravit problém jemně a bez obviňování. Fyzický trest dvouleté batole zdrtí. (Stejně jako větší dítě.) Bude reagovat strachem nebo agresivitou. Zkuste raději jiný postup: odvraťte jeho pozornost na něco jiného (rozptylte ho) a pak si ho už nevšímejte.

Proč je ten pán tlustý?

Domlouvání a poučování nemá žádný efekt. Vaše dvouleté dítě jednoduše nechce rozumět a ‚vypne vás‘. Vaše instrukce by měly být krátké. Čím méně slov, tím lépe. Říkejte pravdu a nedramatizujte. Když vaše dítě mluví nahlas, odpovězte mu tiše.

Zkuste reagovat na otázky jednoduše a upřímně. Pokud se vás syn zeptá: „Ten pán je strašidlo?“ Odpovězte: „Ne, je to člověk.“ Když položí hlasitou otázku: „Proč je ten pán tak tlustý?“ Můžete říci: „Já nevím,“ nebo: „Jeho tělo je zkrátka tak udělané.“

Nevyžadujte od dítěte, aby se omluvilo. Váš potomek se pouze na něco zeptal, aby dostal odpověď. Nechtěl nikoho rozčílit a pravděpodobně si není vědomý, že jeho hlas je slyšet kolem něj. Když jste si jistá, že synovu větu ten muž slyšel, můžete se sama krátce omluvit.

Děti reagují lépe na jednoznačné pokyny a pozitivní formulace. Takže pokud se vaše dítě rozhodlo v čekárně u pediatra, že bude neustále hlasitě kokrhat jako kohout, můžete mu říct: „Víš co? Vyjmenujeme jaké znáš barvy.“ Je to účinnější, než pouhé: „Přestaň!“

Řev malého horolezce

Když slova nikam nevedou, je čas jednat. „Můj syn Ondřej měl ve třech letech duši horolezce,“ Když se odhodlaně vrhal na prolézačky, bylo to v pořádku. Jenže on chtěl šplhat po všem. Pokoušel se lézt na stromy, lezl na lavičky v parku nebo na stůl. Bez ohledu na to, kolikrát jsem se mu snažila vysvětlit, že je to nebezpečné, lezl po všem. Zabíralo jen jedno: okamžité odstranění dítěte z předmětu, na který lezl. Někdy se to neobešlo bez řevu.“

Tento postup zabírá ještě lépe, pokud zároveň nabídnete dítěti jinou aktivitu. Tím odvrátíte jeho pozornost od nežádoucího jednání. Například: pokud se vaše dítě chronicky šťourá v nose, vždy mějte sebou nějakou hračku. Podáte mu ji a zaměstnáte tak jeho ruce.

Problém? Jaký problém?

Jsou chvíle, kdy je nejjednodušší (a nejlepší) si chování dítěte nevšímat nebo je zlehčit. Můžete se octnout v situaci, kdy je moudřejší vybrat si z několika problémů ten nejmenší. V případě, že jste měla hektické dopoledne a vaše nervy jsou už napjaté, raději nechte potomka, ať třeba půl hodiny dokola vykřikuje slovo ‚letadlo‘, když se mu to líbí. Pokud mu v této aktivitě necháte svobodu, je pravděpodobné, že další program, (třeba koupání nebo připoutání do autosedačky) už absolvuje bez boje. Může se totiž stát, že pokud mu ‚letadlo‘ zarazíte, budete muset jeho vzdoru čelit ještě další hodinu.

Zachovat si nadhled a klid je vždy nejlepší cestou k nápravě chování potomka, zvlášť tehdy, když dítě očekává prudkou reakci. Jistě. Je těžké nehnout brvou v případě, že dvouleté dítě ječí a dupe uprostřed veřejné knihovny. V té chvíli je potřeba okamžitě ho odvést někam, kde se uklidní. Potom mu jasně řekněte, že takhle se nemůže chovat. Dál si ho už nevšímejte. Pochopí, že křikem si zájem okolí nezíská.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zlozvyky, které si děti vypěstují, dráždí a rozčilují snad každého rodiče.

Podívejte se ale na problém hlouběji .

Je to způsob uklidňování

Řada zlozvyků se zrodí z napětí, které dítě zažívá při zahájení školní docházky. Vstup dětí na základní školu přináší do jejich života nejen změnu instituce, ale také seznámení se s novými lidmi, jiný režim a v neposlední řadě také napětí, určitý stres a zvýšené požadavky na pozornost. Nápor na psychiku dítěte se pak stupňuje ve vyšších třídách, kdy přibývá nároků na žáka.

„Nikol si začala po nástupu do školy cumlat konečky copánků. Ve druhé třídě už měla vlasy v puse snad pořád. Byla jsem z toho nervózní, nevěděla jsem, jak ji to odnaučit. Nepomáhalo napomínání, ani tresty, ani vyčesané vlasy do drdolu. Tak jsem ji ostříhala na kluka,“ říká prodejní manažerka Gábina S. z Brna.

Stačilo však zjistit, co je podstatou Nikolčina zlozvyku, a mohla si Gábina ušetřit nervy a dceři dlouhé vlasy. Ostříhaná Nikola si vzápětí začala kousat nehty. Nakonec se zjistilo, že ‚pes‘ byl zakopán úplně jinde: holčička měla špatný zrak. Neviděla pořádně na tabuli a díky tomu zaostávala za spolužáky. Celou situaci nakonec zachránily brejličky. Poučení? Neřešte zlozvyk, ale začněte se pídit po příčinách úzkosti a ty se pokuste řešit. A začněte co nejdřív. Čím déle si dítě zlozvyk udržuje, tím hůře se ho bude zbavovat.

Najděte zdroj napětí!

Zlozvyky se zhoršují, když je dítě nervózní nebo se necítí dobře. Jestliže si váš syn začne kousat nehty před psaním domácího úkolu nebo si začne prokřupávat klouby na rukách těsně před fotbalovým zápasem, může to být známka toho, že je třeba hledat příčinu v těchto oblastech. Snažte se s ním mluvit o věcech, které ho obtěžují či trápí. Jestliže se mu o tom nechce mluvit hned, dejte mu najevo, že jste ochotna o tom mluvit, kdykoli bude chtít. Přemýšlejte o tom, co změnit, aby se napětí snížilo. Někdy stačí opravdu málo: třeba nad potomkem přísně nestát, když píše, ale úkol zkontrolovat, až když je hotový.

Kárání nikam nevede

Vaše dítě se zlozvyku dopouští nevědomky. Kárání jako „kolikrát ti mám říkat, aby ses laskavě přestal v rýpat v nose,“ nebo shazování ve stylu „fuj, jen čuňata si cucají palec“ budou mít jediný efekt: ‚ztrapněné‘ dítě se ještě více vystresuje. Pokud mu chcete skutečně pomoci, klidně a bez urážek si o jeho zlozvyku promluvte a vysvětlete mu, proč vás to znepokojuje:

„Zjistila jsem, že si koušeš nehty opravdu pravidelně. Tvoje kůže je červená a citlivá. Prsty by vypadaly lépe, kdybys to nedělala.“ Pokuste se domluvit na nějakém společném signálu, kterým budete dítě ve společnosti upozorňovat na to, že opět podléhá zlozvyku. Může to být mrknutí okem nebo letmý dotyk.

Netlačte na pilu

Zlozvyk není o špatné disciplíně, a tak je tedy jasné, že ,násilím‘ ho neodstraníte. Věřte, že namáčení prstů do pálivé omáčky na okusování nehtů opravdu nestačí. Možná, že si je vaše dítě nebude následující hodinu okusovat, protože bude mít pusu v jednom ohni, ale hned jak to přestane, bude mít prsty v ústech znova. Tohle je krátkodobé řešení a výsledkem je jediné: dítě se bude cítit špatně kvůli něčemu, co nemůže ovládat.

Motivace a odměna

Možná vaše dítě potřebuje motivaci, aby návyk zlomilo. Petra Nováková z Aše své osmileté dceři Simoně nabídla, že jí koupí lak na nehty a manikúru, pokud si přestane kousat nehty. A zabralo to - Simona toužila po krásných nehtech, a tak si začala vědomě dávat pozor. Podobný efekt může mít i nastavený systém odměn. Pokud např. váš syn vydrží tři dny nestrkat ruce do nosu, zaslouží si návštěvu oblíbené atrakce nebo restaurace.

Najděte mu náhradu

Někdy stačí dítěti nabídnout alternativu. Pokud si vaše dcera potřebuje kroutit a kudlit vlásky, zkuste jí dát do ruky kousek příze, kterou může v ručce podobně kroutit a přebírat. Tato náhrada může navodit velmi podobný pocit uklidnění a vlasy zůstanou nedotčeny.
Důležité však je, abyste dítě vždy podporovala svou trpělivostí a důsledností.

Uvolněte napětí!

Stres dítěte školou povinného často umocňují sami rodiče. Jediná známka, kterou akceptují, je jednička a nad dvojkou už zvedají obočí. Tak tudy ne! Naučte se oceňovat snahu a ne jen brilantní výkon. Schválně: je pro vás důležitější štěstí dítěte nebo Ema, co mele maso (pochopitelně bez chyby)?

Slušné chování

Lidé by se měli chovat slušně, to je bez debat. Jenomže, co to znamená? Jaké chování je skutečně slušné? Základům etikety (tedy slušného chování) by se člověk měl učit již od nejútlejšího věku a nejlépe od svých rodičů. Pokud se například bez okolků, s prominutím, šťouráte v nose, nedivte se, že totéž dělá vaše dítě, a plácat ho po ruce můžete, jak často chcete. Na druhou stranu, jen správný příklad bohužel mnohdy nestačí...

Jak začít? Přiměřeně!

Výchova k etiketě by pochopitelně měla být adekvátní věku dítěte. Je zřejmé, že vysvětlovat čtyřletému dítěti, že do restaurace vstupuje první muž nebo že se má dámě pomoci do kabátu, je jaksi předčasné. Zbytečné ale není seznámit jej s tím, že před jídlem si slušný člověk vždy umyje ruce, jídlo se jí příborem a s plnou pusou se nemluví a ani nepije… „Dětem se nemusí vysvětlovat pravidla. Důležité je, aby chápaly a vnímaly, že ohleduplnost, takt a empatie jsou základem slušného chování. A tomu se mohou s pomocí rodičů přiučit už třeba při hře na písku,“  „Říká se, že slušnost je člověku vrozená, ale zdvořilosti se musí učit. Rodiče by měli umožnit svému dítěti komunikovat v kolektivu vrstevníků a spolupracovat s kamarády. Už odmalička by ho měli vést k tomu, že je důležité vnímat, co druhým vadí, a nedělat to, nebo naopak poznat, co se druhým líbí, a tím je třeba dokázat potěšit. Lidé, kteří toto dokáží, patří k těm nejoblíbenějším.“

V každém kontaktu s lidmi je prostor na to, chovat se jako příjemný slušný člověk, nebo naopak jako hulvát. Slušné chování je třeba skládat jako mozaiku a u dětí můžete začít bez přehánění už od plínek. Veďte například dítě k tomu, aby se dokázalo podělit o hračky, se kterými si zrovna nehraje. Tříleté dítě sice ještě plně nepochopí, proč by mělo svůj kyblíček dát Karlíčkovi, vidí-li však usměvavou mámu, která mu konejšivým hlasem říká, že udělat Karlíčkovi radost je milé, můžeme tuto zkušenost směle považovat za první semínko budoucí vstřícnosti, ochoty nabídnout pomoc či schopnosti zajímat se o druhé. Opakem jsou naopak situace, kdy matka svého potomka nabádá, aby si své hračky schoval. „Nepůjčuj mu to, je to tvoje auto! Víš, jak bylo drahé?“ slýcháme. A pak v dospělosti potkáváme třeba právě řidiče, kteří místo toho, aby přibrzdili a umožnili vám zařadit se do kolony, na vás blikají, troubí nebo si dokonce poklepávají na čelo…

Proč je etiketa důležitá?

Etiketa jsou nepsaná pravidla společenského chování. To, že jsou nepsaná, neznamená, že je nikdo nesepsal (naopak, existuje řada knižních rádců, jak se v té či oné situaci chovat), ale to, že jsou chápána ‚pouze‘ jako lidmi schválená a žádoucí. Na rozdíl od třeba zákonem zakázané jízdy nepřiměřenou rychlostí se nám však při nedodržení pravidel společenského chování nic moc nestane. Budeme-li srkat v restauraci polévku, nepřijde policista a nevypíše nám pokutu. Budeme ale považováni za neslušné a nevychované, což je někdy možná horší než ona pokuta. Tohle by děti měly pochopit co nejdříve. „Etiketa je silnější než zákon. Ten může Parlament přijmout, zrušit či změnit. Nepsaný zákon ne. Jeho síla spočívá v tom, že je ověřován a uchováván po generace. A porušovat to, co uznává a dodržuje většina lidí, je zkrátka bezohledné,“

Dobré ráno!

Kde začít? Slušně se můžeme chovat již v okamžiku, kdy ráno otevřeme oči. I když se vám nechce z tepla postele, je slušné se s rodinou přivítat a hezky se pozdravit. Buďte svému potomkovi příkladem a zahajte den s úsměvem a s pozdravem „Dobré ráno!“. Ráno může být pochopitelně i krásné, sluníčkové, usměvavé - fantazii se meze nekladou. Váš pozdrav se může stát milým rituálem, který bude patřit jen a jen vaší rodině a dodá jejím členům ještě větší pocit sounáležitosti. A zahájit den s úsměvem je rozhodně lepší, než se na svět od první chvíle mračit. Jak praví jedno otřepané, ale pravdivé úsloví: s úsměvem jde všechno líp!

Čistota půl zdraví!

Ke slušnému společenskému chování patří i dodržování hygieny. Můžete zdravit, prosit a děkovat, ale pokud budete mít na halence flek, špinavé uši nebo neudržované nehty, vaše snaha působit slušně se vynuluje. Do této kategorie patří také oblékání. Lidé, kteří odmítají konformitu a zakládají si na své originalitě, mají jistě právo na svůj životní postoj, ale v některých situacích může být jejich odlišnost rušivá. Například do Národního divadla je opravdu vhodnější dorazit ve svátečních šatech než v džínách a k táboráku zase bude trefnější sportovní oblečení než bílá košile a kravata. I tento cit, podle kterého přizpůsobujeme své chování určité situaci, se může dítě učit již odmalička.

U jídla se nemlaská!

Slušné chování ale není jen vizitkou člověka ‚navenek‘, tedy podnětem k tomu, co si o nás druzí myslí. To, jak se chováme, je rozhodující také pro to, jak se s námi druzí cítí. Je nasnadě, že budeme-li říhat u stolu a mastné ruce si utírat do trička, moc příjemné stolování s námi nebude.

U stolu je prostor pro působení na malé děti obzvláště široký. Jen co poberou trochu rozumu, můžeme je vést k tomu, aby správně používaly a držely příbor, otíraly si ústa ubrouskem, nemlaskaly, necinkaly příborem o talíř a lokty držely způsobně u těla. V restauraci jim můžeme vysvětlit, že příbor není na stole přichystaný k jejich hře, ale k jídlu. Častým neduhem je také zapíjení jídla. Děti (a nezřídka i dospělí) chtějí sousto spláchnout a přihýbají si ze sklenice s plnými ústy. Výsledek? Koprová omáčka na sklenici a kus knedlíku v ní. Možná si říkáte, že doma se něco podobného snese, hlavně, že dítěti chutná. Ale chyba lávky. Co se v mládí naučí, v dospělosti jako když najde - zvyku pít s plnými ústy, zvláště děláme-li to celý život, je těžké se odnaučit.

Uvolněte místo starším!

Slušné chování se ale neomezuje jen na konkrétní činnosti, ale zásadně ovlivňuje také mezilidské vztahy. Úcta ke stáří je dnes tak trošku oříšek. To, co bylo v minulosti samozřejmostí, je dnes nezřídka považováno za přežitek. Přitom právě to, jak se chováme ke starým či nemohoucím lidem, je základním stavebním kamenem vztahů obecně. V posledních letech v naší společnosti vládne kult dítěte a rodiče se mohou přetrhnout, aby svému potomkovi sehnali, koupili či jinak zajistili vše, po čem touží. A pak nastoupíte do tramvaje a naskytne se vám následující obrázek: klučina sedí rozvalený na sedačce, u něj stojí jeho matka s nákupem a jeho aktovkou v rukách a hned vedle vlaje na tyči stařenka… I takto končí výchova á la ‚vše pro naše dítě‘.

Schválně! Když u nedělního oběda naléváte polévku, komu naplníte talíř jako prvnímu? Dnes už se to v mnohých rodinách nedodržuje, ale v minulosti to byl jasný výraz hierarchie v rodině: první dostal dědeček s babičkou, pak tatínek, děti a na závěr si jídlo naservírovala maminka, která ho vařila. Nebylo pochyb
o tom, ke komu rodina má největší úctu, a děti si tuto zkušenost přenášely i do všedního života.

To, jak se člověk chová ve společnosti, může hrát klíčovou roli. S hulváty se málokdo přátelí...

Podobně jako je to s výchovou k uctivosti ke starším, je výrazem slušného chování i ohleduplnost k tělesně a jinak postiženým. Zaslechne-li ale dítě z úst svých dospělých něco o ‚mrzácích‘, usídlí se v jeho mozečku podobný hulvátský přístup. Obdobně bychom měli dítě vychovát i k toleranci k národnostním menšinám.
Konformní chování možná některým lidem nevoní a stůj co stůj se touží odlišovat. Věřte však, že kdyby lidé slušné chování nevymysleli, možná bychom dnes stále žili v jeskyních a vydávali skřeky. Etiketa je totiž jednou z mála věcí, které nás odlišují od zvířátek...

 
KDYŽ DĚTI NEDĚLAJÍ NIC, DĚLAJÍ NEPLECHU. H.Fielding Jsme rádi,že jste Nás přišli navštívit.